Proč jsem se tomu severu tolik bránila? Sakra, tolik fotek jsem neměla ani z Itálie a Budapeště dohromady. A víte co, jsem ráda, že jsem tam nakonec zavítala. Takže Adu, těch několik let přemlouvání vyšlo a Norsko máme za pár (pokud si už konečně koupíme ty letenky).
Klasicky jsme vyrazily přes airbnb (na poslední chvíli, ale jakože fakt na poslední chvíli, žádnej stres), letenky koupily na Kiwi (kde je teď mimochodem levné Oslo, tak ne, že nám ho vykoupíte), cestovaly z Katovic (ty byly jako studená sprcha po Švédsku, ostatně jako dalších 78877899765 věcí) a užívaly si Švédska 20 minut od centra u kluka jménem Irman (za boha jsme nebyly schopné mu říkat Imran a může za to Ada!). Jestli jsme měly někdy štěstí na nejlepšího hostitele ever, tak se jím stal Irman, nejen, že nám zajistil jídlo, pití, kafe, ale taky nás vezl ve tři ráno na zastávku, odkud jsme pak jely na letiště. Staral se o nás jako o vlastní a nám nezbývalo než neustále děkovat a bít se hlavou do zdi, že je na nás někdo jen tak hodný a nic za to nechce. O to byl krušnější návrat do reality.
Stockholm byl nádherný, počasí větrné (kam se hrabe vítr v Česku), Švédové horkokrevní a masové kuličky lahodné. Tráva byla zelenější a lidi veselejší (jako na většině dovolených). Ceny byly trojnásobné, ale když jste na dovolené, tak je lepší se nad tím moc nepozastavovat. Nemám co vytknout, všude čisto, Švédové vysmátí, lidi, myslící si, že jsem Švédka (s tím budu otravovat ještě tak 3948 let), losi a sobi sympoši, domy, do kterých jsem se na první pohled zamilovala (ono to jde i dle fotek poznat žejo) a všechno tak nějak fajn. Nejvíc odpočinková dovolená ever. A to i přesto, že jsme každý den nachodily 25 km.
Na závěr našeho pobytu menší "faux pas". To je tak, když bydlíte v satelitním městečku, kde jsou všechny baráky stejné. Už asi tušíte co? Ano, nacpaly jsme se do bytu někoho jiného. Samozřejmě u dveří už to bylo trošku zvláštní, vždyť jsme toho pána nikdy předtím neviděly?! A vždyť jsme neměli zrcadlo v chodbě a kulatý stůl v kuchyni... Já už samou únavou padala a vlastně mi to bylo fuk, pán byl vysmátý a zval nás na kafe (že mě ta jejich srdečnost už vůbec nepřekvapuje), myslím, že by nás tam nechal i přespat. Tak jsme šly o dům dál. Už do těch správných dveří.
A jestli se Vám to zdá, jako něco neuvěřitelného, tak nebojte, tyhle situace už máme pod palcem a není výlet, kde by se nám něco nestalo (myslím, že by mi to chybělo). My tyhle situace vysloveně přitahujeme. A to, že jsme někdy v jedenáct večer zjistily, že se nemáme jak dopravit na letiště, zrušili nám spoj autobusu z Katovic, další autobus se porouchal a ujel nám vlak, to už snad ani nemá cenu rozebírat. V takových situacích je lepší se tomu zasmát, protože někdo Vám prostě chce srát na hlavu za každou cenu a větru, dešti neporučíte.
Abych nezapomněla na hlavní heslo našeho pobytu. Je to sice dál, ale za to OFICIÁLNÍ cesta. To je tak, když se jdete projít k jezeru, které víte, že je kousek od Vašeho domu, ale jdete oficiální cestou (po silnici), která by měla trvat dle Googlu 30 minut a trvá 1,5 hodiny (že by to byla cesta pro auta?). No co co co, došly jsme, udělaly pár fotek, došly (doplazily se) domů a padly za vlast.
Běžte se už radši mrknout na ty fotky (a na Kiwi, protože do Stockholmu musíte).
