Vánoce mám rád

Tohle je ta nejvíc nejmilejší kniha, jakou si můžete před/po Vánoci přečíst!

František Nepil je zaklínač lidských srdcí, který obměkčí i sebevětšího tvrďáka. Když čtete jeho texty/fejetony, tak Vás hřeje u srdce, vzpomínáte na své dětství, na obvyklé tradice, na rozbalování dárků a na tu atmosféru, která k Vánocům patří.

Zasteskne se Vám po té dětské bezstarostnosti, naivitě, nevinnosti a naprosté víře a oddanosti v to, že Ježíšek skutečně existuje. Nebylo nám v tom dětském nevědomí líp? I tu dřímku po obědě nám vzali.

Já jsem si touto knihou připomněla několik kaprů v naší vaně, mnoho rozbitých ozdob, hordu snědeného cukroví, maminčin prémiový bramborový salát, čekání na Ježíška, napětí, co, že to bude pod stromečkem a následné překvapení, že tam něco skutečně je.

Kniha obsahuje několik vánočních fejetonů, které ve Vás vzbudí nejen vzpomínky, ale také svědomí, kterým bychom si měli připomenout to, o čem Vánoce jsou. Nedají se koupit ani podplatit.

Krásné Vánoce všem, užijte si svátky s Vašimi nejbližšími a zavzpomínejte i na ty, co tady již nejsou.

P.S: a hodně knih pod stromečkem!

Vánoční Krakov

Byla jsem v Krakově s rodinou, hlavně teda s Poláčkama, těch je všude vždycky plno. Když jedete na výlet s Poláčkama, konkrétně s panem Poláčkem, připravte si minimálně tři hektolitry kafe, absťák je mrcha. Na výletě s Poláčkama nemusíte mít strach, že byste se nudili a pokud Vám potečou slzy jako hrachy, je to od smíchu!

Taková ta klasika, kdy je potřeba už po několika krocích sehnat kávu do velkého šálku je celkem problém. Protože oni skoro nikde nemají velké šálky. A oni nám skoro nikde nerozumí Česky? Poláci? Noco, někteří z nás se kvůli absťáku z nedostatku kofeinu naučí i Anglicky (viď dědys).

Rukama, nohama se domluvíte vždycky. A když máte fajn průvodce, tak máte o zábavu postaráno.

Jenom pro Vaši představu, jak vypadají Poláčci na výletě, Italové hadra. Děda jako Belmondo, typický "plájbój" a babi nejvíc stylová Italka, jakou byste pohledali, perfekcionista se může jít zahrabat, tohle je jiný level prosím Vás. Ten byste nejlépe zachytili u pečení cukroví. Někdy Vás pozvu, možná i zlomy budou (ne dědy, pro Tebe ne).

Ti dva jsou tak akční, že se díky nim začínám těšit na důchod a na to, až budu jezdit na Slovensko a budu pít hektolitry kafe. Neboj dědys, já Tě ještě doženu a budu stejný pruďák (nejlepší děda pod sluncem) s kávou jako Ty.

Pokud jste z Poláčků natolik uchvácení jako já a nechcete si nechat ujít další výlet, máte jedinečnou příležitost rezervovat si výlet na této stránce www.hektolitrykafeseboujinaknechod.cz za nějakou tu dobrou Brazilskou kávu do VELKÉHO šálku. Vítání jsou všichni se smyslem pro humor.

Abych nezapomněla, už jsem Vám vyprávěla, jak jsme se museli s dědym přehrabovat popelnicí? Že ne? Tak příště!

Zpátky ke Krakovu, fotila jsem kde co, klasika. Nechtějte po mně názvy památek, radši se jen kochejte.

P.S.: Krakov je krásný!

P.P.S.: za ty lidi, co mi lezou neustále do záběru se omlouvám.

Tiché dívky

Přidržte si klobouky, přichází autor, který Vám svou knihou vyrazí nejen dech, ale taky hrnek s kafem (nebo s čajem pro všechny čajomily). A jestli se Vám to bude zdát jako dost velké zadostiučinění, tak ještě nejste na konci knihy (ďábelský smích v mém podání)!

Zírám, smekám a vyšiluju, že existuje autor, který se staví na stejnou úroveň jako Wulf Dorn (ne-li výš?), jakto, že jsem o něm nevěděla už dřív? Nevěřícně kroutím hlavou a obdivuji své nové pyžamo s ledními medvědy.

Na knihu jsem přišla úplnou náhodou při brouzdání v Dobrovském, dostala mě obálka knihy a už jsem se viděla s čajem a knihou v ruce. Čaj nestačil vychladnout a já už měla dočteno. 

Několik velmi krátkých a pubertálních frází řečených při čtení této knihy: "Ty vole! To snad ne!" opakováno zhruba 67-krát v průběhu jednotlivých kapitol. V závěru přišla na řadu bezmoc, nutkání seznámit Wulfíka s Ericem a dát je dohromady. Hoši, napište něco společně, bude to bomba!

Neměla jsem velká očekávání, nevěděla jsem co čekat, nenastavovala jsem laťku vysoko a nebylo to potřeba, Eric tu laťku podlezl a naprosto mi vyrazil dech, jsem nadšená, plná dojmů a nevím, co dřív vyzdvihnout.

Kniha je psaná čtivě, kapitoly jsou krátké, stručné, nic se neokecává, jde se rovnou k jádru věci, děj Vám ubíhá pod rukama a než se nadějete, máte za sebou víc jak půlku knihy a začínáte si uvědomovat, jak moc si Vás ta kniha získala a jak dlouhou dobu jste díky ní nezakusili kofeinu. Tak dobrá je!

Už dle obrázku na obálce asi všem dochází, že se jedná o chladnou, místy krvavou detektivku psanou rukou amerického spisovatele Erica Rickstada, kterému v ČR vyšla zatím jen tato kniha (sakra, sakra, sakra), je to sympaťák a já už netrpělivě čekám na další jeho kousek, tak šup šup, sem s ním.

Jenom v krátkosti o knize: v zapadlém městečku řeší soukromý vyšetřovatel záhadná zmizení několika dívek, sám vychovává svou dceru a má za sebou ošklivou minulost. Při vyšetřování odhaluje nepěkné stránky dnešního světa a mladých dívek. Co se stalo se všemi těmi dívkami? To a mnohem víc na Vás čeká v této knize :-).

A pokud se rozhodnete stejně naivně jako já, číst tuto knihu v autobuse, tak Vás předem musím upozornit na několik možností, které mohou (a v mém případě nastaly) nastat (ať už v autobusu nebo mimo něj):

• přejedete zastávku, dezorientace level milion

• nechuť jít do práce je přímo úměrná nutkání dočíst knihu jedním dechem, málem jsem napsala dechtem..

• přijdete pozdě do práce, několikrát, protože ten autobus asi přejel mojí stanici? Jen tak?

• odpočítáváte hodiny do konce pracovní doby, protože ta kniha se sama nepřečte žejo

• několikrát zakopnete při cestě do práce a z práce ať už s knihou nebo bez ní

• hodláte si hrát na nemocného jedince s vidinou celodenního lenošení s touto knihou

• nemáte v hlavě nic jiného, než je tato kniha a její konec achjo, už konec?

• kafeprolití je normálka, přemýšlím, kde nemám skvrny od kafe

• pubertální fráze typu "ty vole" jsou na několik dní oukej, protože ta kniha

• absťák v pracovní době, chcete číst v každé volné minutě, ať už na obědě nebo při cestě do kuchyňky, nebo na WC? To už je moc...

• filozofické otázky typu: uživí mě celodenní čtení knih, pití kávy a jedení dortíků? Můžu pracovat v kavárně jako pan ochutnavač kávy a dortíků? Dobře, to si říkám už nějakou dobu, zatím to nevychází, ale jednou!

Mockrát děkuji knihám Dobrovský za recenzní výtisk, hrdě si jej vystavím k oblíbencům (asi vedle Wulfíka?) a Vám přeji pěkné počteníčko!

Název - Tiché dívky

Autor - Erich Rickstad

Žánr - Detektivní román

Nakladatelství - Host

Počet stran - 392

Spokojenost zaručena

Knižní oblíbenci #1

Zdravíčko Plameňákovci :-)

jelikož jsem nezmar a nedalo mi to, rozhodla jsem se natočit další video. O chlup lepší než to předchozí, o něco kratší, stručnější a věnované Vám. 

Po prvním videu jsem proseděla celý večer u počítače a hledala tipy na to, jak natáčet, jaké rozlišení používat, jak stříhat a hlavně v čem. Nakonec jsem si pozjišťovala kdeco, přišla na to, jak video nahrát v optimální kvalitě, jak obrazové, tak zvukové a ejhle točila jsem další video.

Stále je co dolaďovat, ale budu se snažit s každým novým videem přijít s novou vychytávkou a lepším střihem.

Užijte si moje oblíbence a napište mi, jaké oblíbence máte Vy.

Dešťová hůl

"Ta vzpomínka na dětství v něm vyvolala pocit pomíjivosti a marnosti. Dostatečně smrtící ingredience do koktejlu dospělosti."

Přiznám se, že mám z této knihy smíšené pocity, nevím, zda je to mým současným stavem nebo mě prostě tento žánr knihy příliš neoslovil. Těžko říct. 

Pan Hájíček píše lehkou formou, příliš děj nerozpitvává a jde rovnou k věci. Příběh je ze života, takže se v mnoha věcech poznáte a ztotožníte. Platí hlavně pro ty, co se přestěhovali z vesnice do velkého města nebo naopak. Prostě naplaveniny.

Za mě je tohle ideální knížka třeba na dovolenou, na oddych, není třeba u ní moc přemýšlet.

O čem že je ta Dešťová hůl?

V hlavní roli je Zbyněk, který trpí nespavostí a je zaměstnán jako správce pozemků, manželka Tereza a její kouzelný diář, dle kterého se řídí jejich život.

Zbyněk se přestěhuje z vesnice do města, tam se ožení a skončí ve velkém bytě v centru, se svou drahou polovičkou, velkým prostorem plným luxusu a svou prací. Dalo by se říct, že mu nic nechybí, přesto trpí nespavostí a není spokojený se svým zaměstnáním.

Jednou se mu ozve jeho bývalá láska z vesnice, která potřebuje pomoct s majetkoprávním problémem, Zbyněk se vydává zpět do míst, kde vyrůstal, dospíval a tak nějak žil spokojenějším životem? Snaží se pomoct Bohuně (bývalá láska), postupně se zaplete do nejasností a sporů ohledně pozemků, začne mu krachovat manželství a osobní krize je na světě.

Jeho posedlost tímto případem je přímo úměrná jeho pocitům a vztahu k rodné vesnici. Nikdo z nás se přece nechce jednou probudit jako někdo jiný. Nebo ano?

Kniha nebyla mým šálkem kávy, přesto oceňuji autorovo líčení vesnice versus město a příběh ze života, kde peníze a majetek člověku štěstí nezaručí.

Název knihy:    Dešťová hůl
Autor:               Jiří Hájíček
Žánr:                 Beletrie
Rok vydání:     2016
Vydal:               Host
Počet stran:    280

Rozloučení

Měl to být článek plný radosti, humoru a vtípků mých nejbližších. Pro Vaše pobavení, pro Váš úsměv na tváři, pro zlepšení Vašeho dne a pro ulehčení každodenního spěchu a stresu. Osud tomu chtěl jinak a zase mě neušetřil. Neviním ho za to, díky němu si vždy uvědomím lidskou smrtelnost a pomíjivost života, vím, že je za tím víc, že mě to má posílit, obrnit do dalších dnů a naučit mě to vážit si i maličkostí v životě. Teď to sice kure*sky bolí, beru to jako zradu, jako bezpráví, které se nemělo stát, ne teď, ne tak brzy, mělo to být jinak. Stále jen nevěřícně kroutím hlavou, chci vrátit čas, chci "něco" udělat, bohužel na to "něco" je už pozdě, propásla jsem to. Chci se probudit z toho zlého snu a dostat ještě jednu šanci to napravit, nenechat to takhle, v tomhle stavu, nenechat to zajít tak daleko.

Jak řekl pan Werich: "Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dny, kdy to bude daleko horší. Budeš pro změnu chtít a pak už nebudeš moci"

27. 10. 2016 zemřel člověk, díky němuž nesu své jméno, svou paličatost a svou lásku k Depeche Mode. Člověk, který mi byl tak blízký a přitom tak vzdálený, ne snad svou vzdáleností, ale bolestí a ublížením. Tyhle dvě věci a paličatost jako třešnička na dortu k tomu, nás od sebe dělily, jako neviditelná, velká díra, která se každým rokem prohlubovala. Zůstalo toho tolik nevyřčeno, neujasněno, nevyřízeno a zůstane to takhle už navždy. Proto bych chtěla tento článek věnovat právě Jemu a všem Vašim a mým nejbližším. Nenechte to zajít takhle daleko, odpusťte, dejte novou šanci, smiřte se s tím, jaký je ten, či onen, každý jsme nějaký, nikdo z nás není dokonalý. Zkuste i přes tu bolavou minulost zatnout zuby a jít dál, zkusit to znovu a třeba si i znovu nabít čumák, ale vědět, že jste to ještě zkusili, že jste to nenechali vyhnít, že jste tu šanci skutečně dali. Nebo můžete být stejný paličák jako já a pak toho litovat. Život máte ve svých rukou.

Jelikož už nemám tu možnost "něco" udělat, chtěla bych tímto článkem uzavřít tuto kapitolu a rozloučit se. Tati, děkuju Ti za to, jak jsi mě vychoval, jako paličáka sobě rovnému, odpouštím Ti všechny ty zlé věci, které jsme si řekli navzájem, mám Tě ráda a měla jsem Tě ráda, po celou dobu našich rozepří, vždycky budeš mým otcem. Věřím, že pokud jsme si to nestihli vyříkat na zemi, zbude nám spoustu času do nebe. Doufám, že nám tam na udobřenou pustí Depešáky. Děkuju, že jsem se díky Tobě a Mamuš mohla narodit, nosit tvé jméno a být tvá věrná kopie paličatosti a umanutosti. Nikdy na Tebe nezapomenu.

Jediný způsob, jak se teď mohu vyjadřovat je psaním (a posloucháním DM). Píšu všude a mám pocit, že si tím ulevuji od bolesti. Jednu takovou bolest jsem sepsala dnes na poště, kde se zastavil čas a člověk se mohl orientovat pouze dle zvuku informativní tabule a svého čísla na vylosovaném papírku (a taky dle kyselých obličejů lidí na poště). Na poště platí jedno pravidlo - čím víc lidí, tím míň  otevřených přepážek, které pošta vždy striktně dodržuje.

A slunce vyjde i přesto, že už jedna lidská bytost nebude moci spatřit jeho paprsky, zář nebo sílu tepla a energie, která z něj vychází. Celý svět funguje nadále, jakoby neměl čas se na chvilku zastavit a uctít Jeho památku. Vše jde dál. A duše strádá a krvácí bolestí všeho nevyřčeného. A všechno je najednou tak nicotně malé a natolik smrtelné, až bezvýznamné. Jako by bytí na tomto světě nemělo ani svou hodnotu nebo poslání. Jako bychom všichni byli jen ty paprsky slunce, které až po smrti nabudou na významu a poslání druhým lidem přinášet radost svým teplem a svitem. Budou tady navždy s námi, ať už živí nebo mrtví. Proto prosím, uctěte své nejbližší, řekněte jim, jak moc je máte rádi, zapalte si na jejich památku svíčku a vzpomínejte v dobrém. Nenechte nikoho umřít bez usmíření.

Sůl moře

Když udeří tragédie, vůbec nezáleží na tom, z které země a kultury jste či jaký je váš společenský status. Všichni lidé na palubě lodi Wilhelm Gustloff bojovali za jedinou věc.

Chtěli přežít.

Zkáza Titaniku je patrně nejslavnější lodní katastrofou, vzhledem k počtu obětí ale zaujímá až sedmé místo v dějinách námořních neštěstí. Tím zdaleka největším bylo potopení parníku Wilhelm Gustloff v roce 1945, kterým se nechala Ruta Sepetysová inspirovat k sepsání románu Sůl moře.

Kniha pojednává o čtyřech mladých lidech, které svede válka dohromady na cestě za záchranou a vidinou bezpečí v lodi W. Gustloff. Každý z nich pochází odjinud, každý si prožil něco jiného a každý má svá tajemství. Společnou mají pouze touhu po svobodě a naději na lepší zítřky.

Loď W. Gustloff měla kapacitu 1 463 pasažérů, skutečně se na lodi plavilo celkem 10 573 osob, z nichž více než 9 000 zemřelo při potopení lodi na podchlazení. Pro větší představivost přikládám video o této události.

Ruta umí psát velmi čtivou formou, takže se nemusíte bát, že je to náročný historický román, který sotva rozlousknete, právě naopak. Děj má spád, vše do sebe hezky zapadá, a Vám nezbývá než lapat po dechu a v mezičase si odskočit pro další šálek kávy (a kapesníky).

Oceňuji, že je kniha psaná z pohledu jednotlivých postav, což čtenáři pomáhá lépe se vcítit do konkrétní situace a "vidět" charaktery, reakce a jednání jednotlivých postav. Což je v krizových situacích velmi zajímavý pohled na to, jak někteří lidé jednají, když jim "jde o krk". Líbilo se mi vykreslení charakterů jednotlivých postav, jejich odlišnosti a přitom společná vlastnost, kterou byla nejen touha po svobodě, ale také snaha přežít i za cenu velkého utrpení, kterou byla válka.

Po přečtení knihy se Vás budou jímat myšlenky ve stylu: proč muselo tolik lidí zemřít a kvůli čemu? Kvůli touze po moci a snaze ovládnout celý svět? I za cenu toho, že zemře takové množství lidí, tak odporným způsobem jako byly koncentrační tábory nebo gulagy? I když je to minulost, neznamená to, že by se na takové události mělo zapomínat. A o to se Ruta ve svých knihách snaží. Nezapomenout a nezametat tyto události pod koberec a dělat, že se nestaly nebo tvrdit, že je to dávno. Co znamená dávno? 

Za recenzní výtisk bych chtěla poděkovat holkám z Megaknih, které byly tak hodné a poslaly mi tenhle skvost:-) od Ruty. Tahle kniha je must have a měl by si jí přečíst každý. I přesto, že je psaná lehkou formou, líčí krutost druhé světové války, která by neměla zůstat bez povšimnutí.

Pokud chcete někomu udělat radost a doplnit mu tak knihovničku o další skvost, tohle je ideální volba. A třeba Vás zaujmou i ostatní knihy od Ruty.

Playground

"Nesmíme se času bát, říkala si v duchu. Musíme ho milovat, objímat ho. Je to právě běh času, co potvrzuje, že žijeme. Dokud stárneme, je v nás opravdový život. Čas nás nezavádí blíž k smrti - čas nás od smrti drží dál."

Tahle recenze je pro mně vskutku oříšek, ne proto, že by kniha nebyla dobrá, ale ona byla sakra dobrá! Přiznám se, že prvních šedesát stránek jsem měla trošku obavy, co z toho vzejde, ale opak byl pravdou. Děj nabral spád a já nemohla ani mrknout, napít se, zajít se vyčůrat nebo upéct štrůdl (který jsem pak zdárně upekla, s knížkou před troubou). 

Vůbec jsem se od ní nemohla odtrhnout, stále se něco "dělo", nedokázala jsem uvěřit tomu, že mě může kniha pohltit a obmotat si mě kolem svých stránek takovým způsobem, jako to dokázala tato kniha od Larse Keplera (pod pseudonymem je to manželská dvojice, která umí sakra dobře psát). Abych ještě vystihla své emoce u této knihy, otáčíte stránky takovou rychlostí, s takovými nervy (a já měla nervy jako špagáty, už jsem nevěděla, jak si sednout/lehnout) a pohlcením, že ani nevnímáte čas a realitu kolem sebe, chcete vědět jak to dopadne (i za cenu trošku spáleného štrůdlu). Spánek? To u této knihy nehrozí, věřte mi, že nepůjdete spát do doby, dokud to nepřečtete, to Vám zaručuji.

A o čempak je tato kniha?

Už samotná obálka ve Vás vyvolává jisté emoce, které pak ještě samotný příběh knihy umocní (u mně bylo umocněno přímou úměrou ke spálenému štrůdlu).

Kniha pojednává o ženě jménem Jasmin Pascalová-Andersonová, která má hodnost poručíka švédské armády. Během mise NATO se ocitne v boji a přijde o dva ze svých mužů a sama je těžce zraněna. Na celou minutu a čtyřicet vteřin se jí zastaví srdce a ona se ocitá v přístavním městě, které představuje přechod mezi životem a smrtí. Po probuzení líčí své zážitky z města, krutý systém a nespravedlnost, která tam panuje. Sama je z toho zmatená a rozrušená, odejde z armády a začne se léčit z posttraumatického stresového syndromu.

Po tom, co si dá život opět do pořádku a začne pracovat jako sekretářka, se jí stane autonehoda, při které zemře její matka a její syn je vážně zraněn. Opět se ocitá v přístavním městě, které je plné násilí a krutosti, seznámí se tam s mužem, který jí pomůže dostat se zpátky do života a díky kterému se dozví více o tomto světě. Když se vrátí, je ještě více zmatenější než byla předtím. V momentě, kdy se dozví, že musí jejího teprve pětiletého syna operovat a zastavit mu na několik minut srdce, ví, že ho v tom nemůže nechat samotného. Přístav je příliš nebezpečné místo pro tak malého chlapce, a nejnebezpečnější je hřiště... Navrátí se oba zpátky do života nebo budou navždy uzavřeni ve světě mezi životem a smrtí? Nechte se překvapit.

Při čtení a po přečtení Vám půjde mráz po zádech, budete žasnout nad fantazií autorů, propracovaností knihy do nejmenšího detailu, jako byste tam s Jasmin a jejím synem skutečně byli (viz moje nervy jako špagáty). Napsat knihu, u které si samými nervy ještě více koušete nehty (což je mimochodem můj příšerný a dlouhotrvající zlozvyk, fujtajbl), spořádáte ještě více kyselých pásků, vypijete daleko více kafe a naučíte trpělivosti svému močovému měchýři, jo, tohle za to stojí.

Eda (tvář tohoto blogu=made by Ikea) se trošku zlobí a žárlí, že jsem skoro celou sobotu prožila s touto autorskou dvojicí a ne s ním. Jdu to žehlit (třeba tím štrůdlem, který je mimochodem epesní). A Vám přeju krásnou neděli a počteníčko!

Za recenzní výtisk bych chtěla poděkovat e-shopu dobré knihy, kde si mimochodem můžete zakoupit tuhle i spoooustu dalších knih, které jsou za hubičku. Takže pokud hledáte ideálního parťáka na podzim, mrkněte a určitě neprohloupíte ;-)

Vše, co jsme si nikdy neřekli

"Lidi si na tebe udělají názor, ještě než tě vůbec poznají."

Jaké to je, být prostřední dítě na kterém si jeho rodiče plní své nedosažené sny? Jaké to je, když samo už neví, co vlastně chce a čeho všeho je schopné? Jaké to je, když je pohlcena veškerá pozornost tomuto dítěti, které je při tom tolik osamělé? Jaké to asi je pro ostatní členy rodiny, kteří jsou přehlížení? To vše a mnohem více se dozvíte v této knize.

Kniha pojednává o rodině, která se vyrovnává se smrtí svého prostředního dítěte, do kterého jeho rodiče vkládali své nenaplněné sny a touhy. 

Příběh matky, vyrůstající jenom s matkou, jejíž hodnoty závisí hlavně na tom, zda má žena manžela a umí vařit. Ta však chce pravý opak a jejím snem je stát se lékařkou a jít proti proudu své matky. Otec, generace prvních čínských přistěhovalců v Americe, neschopný zapadnout, odsuzovaný posměchy ostatních kvůli své rase. Jeho přáním je zapadnout a se všemi dobře vycházet.

Všechny tyto nenaplněné touhy rodičů se zrcadlí do jejich prostřední dcery Lydie, která nechce nic jiného, než se rodičům zavděčit. A tak se snaží, co jí síly stačí a nároky rodičů se postupně navyšují, což pochopitelně musí někde vyústit...

Jejich první syn a nejmladší dcera jsou zcela přehlížení, jelikož jsou neplánovanými dětmi a zmařenými pokusy jejich matky o vystudování medicíny.

Lydii je jedinou oporou její bratr, který však odchází na vysokou a to znamená, že její jediná opora se zanedlouho vytratí. Jediný, kdo si v rodině zachovává zdravý rozum je nejmladší dcera Hannah, která je však ještě příliš malá na to, aby mohla sdělit svůj názor.

Po smrti Lydie hledají viníka, někoho, kdo jí to mohl provést, kdo jí vylákal, ublížil, vždyť byla tak šťastná! Byla? Co když na tom mají každý svůj podíl viny?

V knize je pohled do duší všech jeho členů, což Vám perfektně vykreslí jednotlivé postavy a vy se tak dokážete snadno do každé z nich vcítit a pochopit. Ne vždy je nejlepší řešení tlačit na pilu a snažit se tak dosáhnout svého a myslet při tom na to, že chcete pro druhého to nejlepší. Co je dobré pro Vás, nemusí být dobré pro druhé. Tato kniha je toho důkazem.

Jak moc ublížíte člověku, když do něj budete zrcadlit své sny? Jak moc ho ovládnete a zmatete natolik, že už nebude vědět, co vlastně chce on sám? Tak moc, že z něj uděláte loutku svých snů a tužeb, bez vlastního názoru, zdravého rozumu a lidských potřeb.

Tahle kniha Vás nenechá chladnými a zůstane Vám po ní jizva na srdci i na duši.

Lesní lišky a další znepokojivé příběhy

Finské podivno Vás pohltí a nepustí, dokud neuvěříte, že něco takového skutečně existuje.

Tahle kniha si zaslouží čestné místo vedle povídek mého milovaného Edgara Allana Poeho a Franze Kafky (a to nejen kvůli své obálce). Nejde jinak, jelikož mám pocit, že jí už z ruky nedám a budu jí číst stále dokola (nevím mamuš, jestli budu schopná Ti něco takového půjčit).

Knížka obsahuje celkem 7 povídek finské fantastické literatury, která je skutečně fantastická! Za sebe mohu říct, že se mi nelíbila pouze jedna povídka, která byla dle mého trošku slabší, ostatní byly to nejlepší za poslední dobu. Asi mám šťastnou ruku na knihy, protože tahle mě naprosto nadchla, každá povídka měla svoje kouzlo a svůj skutečně originální příběh.

Nejvíc mě zaujal Gordonův příběh, který mě svou originalitou a symbolikou v textu naprosto ochromil. Ve fantazii autorů se skutečně meze nekladou. 

Vždy, když dočtete jednu z povídek, máte pocit, že nic lepšího už nepřijde. Ale přijde, věřte mi. Čím blíže jste konci, tím více si nejste jisti, která z povídek to u Vás vyhraje, jelikož každá Vás svým způsobem dostane originalitou a fantazií autorů (to už jsem asi zmiňovala že?). Tu mají skutečné jedinečnou.

Všechny povídky jsou zastoupeny různými tématy a žánry finské fantastiky a vystihují její specifické rysy. Kniha je tenoučká a psaná čtivou formou, tak si připravte pořádné zásoby na Vaše oblíbené čtecí místečko, jelikož se z něj nějakou dobu nedostanete.

Nebudu tentokrát vkládat ukázky, jelikož si myslím, že by Vám to pak pokazilo radost a překvapení :-).

Knihu doporučuji jako ideální podzimně/zimní čtivo, venku sychravo, doma teplá deka, kafe a vytahaný svetr, komfort zaručen 13 z 10 plameňáků.

Ať už jste milovníci finské literatury nebo právě objevujete její kouzlo, tak se rozhodně nemusíte bát, že šlápnete vedle. Finové moc dobře vědí, jak napsat neskutečné a nezapomenutelné dílo, kterého budete plní. A na dlouhou dobu.

P.S.: recenze napsána 1:13 a.m. nedělního času. Veronika plná dojmů, neschopná zamhouřit oka.

Minimalismus

Jaké to asi je, když se jedna známá blogerka chce vydat vlastní cestou, aniž by byla někomu nástrojem k propagaci?

Kniha Od Martiny Bechyňové (vlastnící blog theblonduniverse) mě nakopla, dodala mi odvahu a pomohla mi uvědomit si některé věci, které dělám zbytečně. Dle mého názoru je to velmi inspirativní kniha od mladé slečny, začínající spisovatelky, která má svou hlavu a pozitivní pohled na svět. 

Vždy ráda podpořím české autory, začínající umělce a inspirativní lidi, které jen tak něco nezastraší.

Na tuhle slečnu jsem narazila náhodou na Instagramu a natolik mě zaujala, že jsem si řekla, proč jí nepodpořit v tom, co dělá. Myslím, že by se takoví umělci měli podporovat, aby měl každý z nás možnost dělat to, co chce on, a ne ostatní.

Líbilo se mi, že čtenáři sdělila svůj příběh, takže jste díky tomu měli možnost nahlédnout do skrytu její duše. A uvědomit si, že i přes těžké chvíle se vždycky můžete odrazit ode dna a vystoupat nahoru do výšin. Oceňuji také to, že se vzdala materialismu poskytovaného mnohými společnostmi "jako spolupráci" a včas si uvědomila, že to asi není ta pravá cesta pro ni.

I přesto, že mohla být ještě známější a slavnější, měla nabídky velkých firem, spousty spoluprací, rozhodla se "nezaprodat" se za každou cenu a nebýt loutkou. Cením si takových lidí s charakterem a nastavenými hodnotami, cením si lidí s vlastním názorem, kteří se nebojí jít si za svým (ne přes mrtvoly) a nenechat se zastrašit ostatními.

Několik ukázek, které mě zaujaly:

"Osobně tedy neberu minimalismus jako omezení svých životních nároků na absolutní minimum. Když bych to expresně shrnula, tak se díky tomu dostanete do stavu, kdy máte ve svém okruhu jen ty nejlepší věci, jen ty nejlepší lidi a samozřejmě i ty nejlepší myšlenky"

"Zkrátka a dobře, neustále se ohlížíme na ostatní a následkem toho občas potlačujeme sami sebe. Jsme individuální osobnosti, každý máme jiné sny, hodnoty a cíle, a nejsou zde žádná měřítka, podle kterých byste se měli chovat. Proto je blbost, aby Vám někdo diktoval, jak máte žít. A je ještě větší blbost přemýšlet, co a jak udělat, abyste se někomu zavděčili. Zavděčte se sobě!"

"Jde o to, že se musíme opravdu a zcela upřímně od srdce vykašlat na to, co si kdo myslí. Lidé budou mluvit vždycky. Budou o Vás mluvit, pokud dosáhnete úspěchu a budou o Vás mluvit i v případě, kdy se stáhnete do ústraní a rozhodnete se žít svědomitě a klidně ve svém baráčku s malou zahrádkou. Ostatní budou mluvit, ať uděláte, či neuděláte cokoli."

"Opravdu upřímně v sebe věřte, nebojte se vycházet s kůží na trh, vnášet do světa nové nápady a být stoprocentně sami sebou."

Marti, díky za tuhle knížku, myslím, že bych si jí měla v některých situacích omlátit o hlavu, abych si to všechno líp uvědomila a hlavně zapamatovala! Snad budu mít někdy koule jako Ty!

A proto skáču

"Nádherná kniha, u které si uvědomíte hodnoty všedního života"

Tahle kniha je skutečně skvost a to nejen po vnější stránce, ale i po obsahové. Upřímně jsem nečekala, že mě tak vezme za srdce a že si tolik věcí uvědomím. Každý odstavec jsem četla i několikrát po sobě a nevěřícně při tom kroutila hlavou. Jak tohle mohl napsat 13-ti letý chlapec?

Už po samotné předmluvě v podobě Davida Mitchella (který má autistické dítě) je Vám smutno a nutí Vás to přemýšlet, proč jsou některé věci tak, jak jsou. A na co si vlastně stěžujeme? Po přečtení několika odpovědí chlapce, máte chuť ho v duchu obejmout, aby se necítil tak opuštěně a odstrčeně od lidí. Přitom má ten malý chlapec tak nádherně "barvitý" pohled na svět, plný lásky, pochopení, nadějí a snahy prosadit se ve světě stejně jako my ostatní.

O čem je tato kniha?

Tato kniha je napsána formou otázek (vypravěče) a odpovědí 13-ti letého chlapce trpící autismem. Chlapec trpí tak silnou formou autismu, že nedokáže mluvit a dorozumívá se pomocí abecední tabulky, díky které odpověděl na 58 otázek. 

Je opravdu neskutečné, jak barvitě vše líčí ve svých 13-ti letech. S každou stránkou nevěřícně kroutíte hlavou a říkáte si, jak těžké to vlastně v životě oproti nám má a jak mu to moc neulehčujeme.

Dokážete si vůbec představit, jak by vypadal Váš každodenní život, kdybyste nedokázali mluvit? Nejenže byste si najednou nedokázali povídat s přáteli, ale ani byste neuměli vysvětlit, že jste hladoví nebo unavení, nebo že Vás něco bolí.

Zkuste si představit, že Vás spolu se schopností komunikovat zničehonic opustí i mechanismus korigující Vaše myšlenky. Normálně si jeho přítomnost neuvědomujete, ale teď, když je pryč, Vám zpětně dojde, že celou dobu řídil Vaše myšlenkové procesy. A najednou si připadáte, jako by se protrhla přehrada.

U některých odpovědí chlapce se Vám bude chtít skutečně plakat (alespoň mně se fakt chtělo) a je Vám líto, že je to tak, jak to je. Na druhou stranu víte, že ho "ten nahoře" obdařil neskutečnou schopností vše barvitě vylíčit a popsat.

Tato kniha přináší důkaz, že mysl uvězněná ve zdánlivě bezmocném autistickém těle je stejně zvídavá, rafinovaná a složitá jako ta Vaše, moje či kohokoliv jiného.

Několik úryvků

• Tři znaky, kterými japonština označuje autismus, znamenají sám/sebe - zavřít - nemoc

• "Myslím, že opravdová laskavost a soucit spočívají v tom, že se snažíme nezranit důstojnost druhých"

• "Ale v duchu si hrozně přejeme, abyste nám rozuměli. Vždyť my v zásadě cítíme úplně to samé co vy"

• "Každý člověk má své trápení a musí s ním žít, takže ani ty nesmíš polevit"

• "Nesuďte nás prosím podle vnějšku. Nevím, proč nemůžeme mluvit. Není to tím, že nechceme, prostě to nejde, což nás vážně trápí. Sami s tím ovšem nic nezmůžeme"

• "Lidé, kteří neustále upírají zraky na vzdálenou horu, si nevšimnou krásy pampelišky, která jim kvete u nohou. A lidé, kteří se dívají na pampelišku, zase nevidí krásu zeleně bující na hoře"

• "I my chceme růst"

• "Možná se to na první pohled nezdá, ale my lidé s autismem cítíme, že nám naše tělo nepatří"

• "Ze všeho nejvíc nás mrzí, když jsou kvůli nám smutní jiní. Pocit, že jsou kvůli nám nešťastní lidé z našeho okolí, je k nevydržení"

Chtějí být lidé s autismem normální?

Kdyby teď někdo objevil lék na autismus, dost možná bych si vybral zůstat tak, jak jsem. A proč? Protože jsem pochopil, že se všichni musíme snažit a radovat se ze života, ať už jsme postižení, nebo ne.

V každé jeho odpovědi mám podtrženo několik vět, čtu je neustále dokola a nechce se mi věřit, že něco tak úchvatného napsal malý kluk. Víc takových knih do pohledu duše těchto lidí. Nedokážu ani slovy popsat, jak mě tahle kniha zasáhla, otevřela mi oči a donutila mě vážit si každodenních maličkostí.

Rozhodně jsem nečetla naposled!

Spouštěč

"Kniha, u které Vám půjde mráz po zádech"

Tohle je rozhodně nejlepší horor/psychothriller, jaký jsem kdy četla. Fakt! Je domyšlený od začátku až do konce, autor si s Vámi hezky hraje a vy máte pocit, že už asi víte, kdo a co za to může. A ono kulový. 

Wulf Dorn je pro mě naprostý borec a jak sám zmiňuje v knize "příběhu se občas musí přinést oběť, má-li být opravdu dobrý", naprostý souhlas Wulfíku, myslím, že si to vypiloval do největšího detailu. Napsat psychothriller, při kterém se bojíte i vytáhnout nohy z postele (natož jít na záchod), to si zaslouží potlesk. Oceňuji autory, kteří Vás dokáží takhle vystrašit jen za pomoci psychologie. Manipulují s Vámi, a když už si myslíte, že jste je prokoukli, tak udeří a vyrazí Vám dech.

Z téhle knihy jsem skutečně nadšená a od radosti jsem si musela koupit další dvě knihy od Wulfíka, protože by byla škoda si je nepřečíst.

A o čempak je Wulfovo dílo?

Je o Ellen, která je psychiatrička a má na starost zneužívanou pacientku, která tvrdí, že jí pronásleduje Černý muž. Pacientka ze dne na den zmizí a nikdo, kromě Ellen o ní nic neví. Ellen se rozhodne jí vypátrat, to však ještě netuší, že se sama stane obětí Černého muže. Vypukne velký boj plný strachu a paranoie. Kdo je vlastně Černý muž? Je to její přítel, kolega v práci? Nebo je to někdo jiný?

Vzhledem k tomu, že Ellen netuší, jak se její pacientka jmenuje, nedokáže jí pomoct ani policie. V jednom kuse se děj i podezřelí ze strany Ellen mění a vy netušíte jak to všechno dopadne a co se stalo s tou pacientkou. Kde mohla zmizet? A jakto, že o ní nikdo jiný nevěděl?

Co bylo tím spouštěčem, že se tohle všechno stalo? A je skutečně Ellenin přítel na dovolené s kamarádem?

Kniha je velice čtivá a můžu Vám zaručit, že se od ní neodtrhnete ani na minutu a budete chtít vědět, jak to celé dopadne a co se sakra stalo. Ta nejistota je u tohoto díla to nejlepší, protože si vždy řeknete: "Aha, tak já už vím, jak to celé je" a na další straně jste zase vedle jak ta jedle a skláníte se s každou stránkou nad autorem.

Kdo se bojí Černého muže?

Nikdo?

Ale co když přijde?

No tak mu utečeme!

Muž jménem Ove

"Román o lásce, pořádném nářadí a o tom, proč je důležité jezdit Saabem"

Byla jsem skeptická. Ano byla. A to byla chyba! Dejte Ovemu šanci, aby Vás rozesmál a rozplakal, věřte mi, že toho nebudete litovat.

Přiznám se, že "oddechovkám" příliš neholduji a nefandím, ovšem tohle, klobouk dolů Fredrikovi Backmanovi, který Vás dokáže v jedné minutě rozesmát a v další rozbrečet jako želvu, které ani kapesníky nestačí. A navíc je pan spisovatel fešák (to bylo trošku mimo mísu, ano).

A o čem tahle kniha vlastně je? 

Ove je 59 letý brůča, kterého ho už život bez své drahé polovičky nebaví a chce spáchat sebevraždu. To ovšem netuší, kdo a co se mu nastěhuje vedle/do jeho domu. Z velkého bručouna, který Vás začátkem knihy hrozně štve a říkáte si, proč je ksakru takový protiva! Se v průběhu knihy stane dobrák od kosti, který to hold v životě neměl jednoduché a přišel i o svou jedinou spřízněnou duši. A zaboha se mu nedaří se zabít.

Postupně máte Oveho víc a víc radši a to nejen proto, že je to muž, který víc koná, než mluví, ale že je to muž, který svou ženu miluje víc, než svůj život. 

V momentě, kdy se do Oveho čtvrti přistěhuje temperamentní žena jménem Parvaneh, převrátí mu jeho život vzhůru nohama a Ove nemá ani čas se v klidu zabít. Dalším významným momentem je kočičák bez půlky ocasu a ucha, který se stane Ovemu parťákem a ten je najednou i přes svůj počáteční odpor rád, že má společnost. 

A ano Ove, nakonec se skutečně staneš expertem na "renovaci koček".

I přes Oveho počáteční nevrlost vůči Parvaneh Ove zjístí, že vlastně "není až tak nemožná" a že je vlastně jako dcera, kterou nikdy neměl.

V knize je tolik vtipných a zároveň tolik k zamyšlení hodných spojení, že se s Vámi musím o několik z nich podělit (a třeba Vás i nalákat):

• Na otázku, proč musí být pořád tak příšerně šťastná, mu odpověděla, že i jeden sluneční paprsek může prostoupit mnoho tmy

• Chlapa dělají činy, ne slova

• Kdyby se ho někdo zeptal, řekl by, že dokud nepotkal Sonju, nežil. A poté, co odešla, taky ne.

• Kocour seděl v kuchyni a tvářil se, jako by mu Ove dlužil peníze. Ove na kocoura na oplátku hleděl, jako by mu před chvílí zazvonil u dveří s biblí v podpaží a vyptával se ho, zda je připraven vpustit Ježíše do svého života.

• "Já nejsem firma na renovaci koček", ujistil Ove kocoura.

• Pokoušel se Sonju přesvědčit, aby nedávala žebrákům na ulici peníze, protože si za to beztak nakoupí kořalku. Nepřestala s tím. "Můžou si s penězi dělat, co budou chtít" řekla. "Ove, požehnaný není ten, kdo bere, ale kdo dává".

• Každý člověk musí vědět, za co bojuje.

• V domě bylo hrobové ticho. Všichni spali. Vtom mu došlo, že výstřel pravděpodobně probudí kocoura. Tu potvoru tím vyděsí k smrti. Drahnou chvíli to promýšlel, až položil pušku na zem a odešel do kuchyně pustit rádio. Myslel si, že až rána probudí kocoura a on pak uslyší rádio, dost možná ho napadne, že je to jen jedna z těch moderních písniček.

• Měl to být den Oveho smrti. A zatím to byl předvečer rána, kdy se probudil a měl doma nakvartýrovanýho nejen kocoura, ale ještě teplouše.

• "Má příliš velké srdce" oznámí neomaleně lékař. Parvaneh se na něj dlouze zadívá. A pak si nanejvýš zkoumavě prohlíží Oveho. Opět se podívá na lékaře, skoro jako když čeká, že lékař každou chvíli roztáhne ruce, uvolní překřížené prsty a vykřikne: "žertuju!" Protože to ale neudělal, propukne Parvaneh v smích. "Vidíte, co musím snášet?" unaveně zavrčí Ove na lékaře a zdvihne oči v sloup.

• "To já tady, krucinál, umírám!" nale se namítá Ove. Parvaneh přikývne a vřele se na lékaře usměje. "To je všechno?" Lékař rezignovaně zavře desky s dokumenty. "Pokud bude brát medikamenty, můžeme to udržet pod kontrolou". Parvaneh na něj odmítavě mávne rukou. "Tak to si nemusíte dělat starosti. Ove je totiž na umírání strašlivě neschopný!" 

• "Kocour dostane dvakrát za den plechovku tuňáka a nerad kadí u cizích doma. Respektuj to"

Ove Vás skutečně chytne za srdíčko. Ať jste tvrďáci nebo nejste, dejte mu šanci.

Rybí

A mám po dovolené, týden utekl jako voda a já si to užila do posledního dne, který jsem strávila pětihodinovou cestou vlakem z Ostravy (ne, tohle není obvyklá délka spoje, ale prostě se zadařilo). Něco Vám povím, ty dny na chalupě, na horách a v lese, to byla prostě slast pro duši. Mou jedinou starostí byly houby v lese, švestky na stromě a jablka do moštu. Na chalupě to není žádná flákačka, ale pořádná makačka (a taky dřímka).

Celé dětství jsem strávila na chalupě v Rybím a vždycky jsem se tam těšila. Vždycky. Nedokážu ani slovy vyjádřit vztah, který k tomu místu mám. Jenom při pomyšlení se mě jímá (to je slovo co) nostalgie a horda vzpomínek. Ale nikdy by nebylo tohoto místa nebýt mých úžasných (pra)rodičů, slovíčko "pra" dávám do závorky, protože takový vztah, jaký mám já se svými (pra)rodiči to slovíčko "pra" prostě nepotřebuje. Jsou to moji největší parťáci a šviháci lázeňští, které bych za nic na světě nevyměnila a kdybych si mohla vybrat jediné místo, tak by to bylo Rybí s nimi. Jsem hrozně vděčná za to, že je mám a že jsou právě takoví, jací jsou. 

Poznávací znamení mého Dědy a mé Babi:

• pracující důchodce, tvrdící, že letos už se na to fakt vykašle (nevykašle, věřte mi)

• milovník kávy - čím víc, tím líp. Dědy při příjezdu na parkoviště "za těch 80 Kč za parkovné byste tady měli podávat i kávu", "máte tady nějakou větší kávu?"

• Řekl někdo zákusek? Ke kávě přece musí být něco sladkého!

• Kmín. Dala jsi tam kmín? Je tam dost kmínu? 

• Nepodáme si sportku? Napiš mi čísla Verun, Věruš (babička), řekni mi tři čísla. Verun, zjisti mi, jaké byly dneska čísla. Vždyť sis nepodal ticket. To nevadí, já jen, abych věděl, jaké byly čísla. 2, 5, 9, 12,.... Po několika vteřinách "jaké, že byly ty čísla?" 2, 5, 9, 12... Aha a jaké bylo číslo po té 5? Tohle trvalo asi dalších pět minut, načež se Babi rozčílila a čísla mu nadiktovala zpaměti. A bylo ticho.

• Věruš, budeme vařit (=vařit bude babička) brambory nebo rýži? Babi: "rýži" Dědy: "A nebudou lepší brambory?"

• Musím do terénu (=projít obchody, v dějinách lidstva byste nenašli jediného muže, který tak rád obchází obchody - Kaufland, Albert, Billa...)

• Všude samé obchody "Sale" (dědy a jeho perfektní AJ v podobě výslovnosti "noutbuk")

• Verun, chceš donést colu? Ne, dám si vodu. Dědy: "Vodu, copak jsem kráva, copak jsem se jí už dostatečně nenapil v dětství?" 

• Verun, znáš krysu šukaru? Ne, já znám Doňu Plentu.

• Prdel si to přebere.

• Dědy, zapneš prosím rádio (v autě)? "Vždyť si vykládáme" Verča "teďka si nevykládáme" Dědy zapne rádio a po pěti minutách ho opět vypne. Je to marný.

• Tento rok už toho tolik nepeču (Babi v hlavní roli každoročně). A ejhle. 

• Věruš půjdem tam a pak tam. Babi: "neorganizuj mi život". A tak jsme šli na Radhošť.

Těch historek by vystačilo na jednu knihu. Možná dvě. Můžu Vám zaručit, že se s nimi člověk NIKDY nenudí. Nevím, čím to je, že si s nimi tak rozumím, tolik se nasměju a tolik si ty dny s nimi užívám a vždycky se tak těším, co nového se stane. Oni jsou pro mě jedinou nadějí, že někomu skutečně manželství vydrží, v dobrém i ve zlém. A že nejsou ty dny jen růžové a veselé. Nikdy jsem nelitovala a nebudu litovat minuty strávené s nimi.

 Děkuju Šviháci moji lázeňští za všechny ty dny strávené v Rybím.

P.S.: Ochutnávka fotek nesmí chybět.

Rybí

Rybí

Rybí

Hledej Mojušu.

Jonášův "psycho" pohled

Moji Šviháci

Hérečka.