Lonely Flamingo: Pardubice (nikdy více?)

Přátelé moji!

Mám pro Vás slibované info a tipy („hoodně“ tipů) k našemu výletu s Adoušem. Na výlet jsme vyrazily v neděli, počasí Praha – déšť, 17 stupňů, outfit ala Veronika – rifle, triko, tenisky, nebudu tahat bundu (prázdný batoh). Počasí Zlín – sluníčko, nevím kolik stupňů (dle Aduš teploučko), outfit ala Ada – šaty, sandálky, klóbrc (chudera, netušila, do jakého pekla to jede). Vyrážím z domu na autobus a říkám si „ještě se pro tu bundu můžu vrátit, mám celkem rezervu, nebudu trapčit s bundou a pak jí tahat (prázdný batoh)“. Sedím v buse a píšu Adu, jak to u nich vypadá s počasím, že v Praze nic moc a ještě déšť (ani ten posraný deštník jsem si nedala do toho PRÁZDNÉHO batohu), Ada mi odpovídá, že ve Zlíně krásně modro, slunečno, takže si vzala šaty. Stále (haha) pozitivní Verča tomu dává naději a věří tomu, že bude počasí v Pardubicích určitě lepší, bestak tam bude svítit sluníčko a bude mi vedro v těch riflích (bestak).

Cesta regiojetem byla rychlovka (do Pardubic hodinka) – už jsme vymýšlely s Adu, kam na snídani (já slanou, Ada sladkou). Těšila jsem se, že budu hodně fotit, abych Vám toho co nejvíc zdokumentovala (nestalo se tak). Blížím se do Pardubic, počasí – déšť, zima, bílo a vítr. Čekám na nástupišti na Adu – mrznu jak sviňa, nadávám na to podělaný počasí, naděje v prdeli, mží a fouká vítr, vybitý telefon (druhá naděje v pr…čicích), kosa, kosa, kosa na miliontou. Přijíždí Ada regiojetem, jdu jí naproti, je vyletněná, pozdravíme se a já si hned postěžuju, jak je mi zima (Ada byla v šatech a sandálkách!!! A já si stěžuju :D). Neztrácíme naději (dávám tomu druhou šanci) a já s polochcíplým telefonem zapínám navigaci, abychom došly do té kavárny (na výletech chodíme zásadně pěšky), vyjdeme ven z nádraží (komunistický styl nádraží) a začně pršet ještě víc (asi karma nebo co), proč ne říkám si. První pokus vzdáme a já už začínám vtípkovat o tom, jak to zakempíme v Mekáči a skočíme si někam pro perník a zpátky domů. Podruhé se odhodláme a jdeme deštěm (já se skoro prázdným batohem – Ada mi tam nakvartýruje její klóbrc a další vodu, deštník žádný), smějeme se, protože už nám nic jiného nezbývá (telefon se vybíjí). Cestou mě napadne koupit si někde deštník (trošku problém v neděli žejo), Vietnamci mají otevřeno vždy, najdu obchod jako kráva, plno věcí, ptám se na deštník a ten samozřejmě nemají (někdo se mi mstí?). Vyjdeme ven z obchodu a přestane pršet? Někdo si z nás dělá prdel.

Všechnu tu klemru (zimu) nám vynahrazuje krásná kavárna (Verča našla) s výbornou obsluhou jménem Galerie Café, všem doporučuju tam zavítat, interiér mě naprosto uchvátil, kavárna je přímo v parku a je rozkošná. Pošmákly jsme si a já jako milovník okurkové limošky jsem obdivovala láhev do které mi to dali (Adu, ty víš co přichází), prostě jsem se viděla, jak jí mám doma a dávám si do ní smoothie nebo citronádu. Zeptala jsem se tedy slečny servírky, kde jí seženu, začala nás navádět, ale bohužel jsme s Adu znaly pouze nádraží. Slečna (jmenovala se Veronika – jmenovka víš co) si moc nevěděla rady, tak si na pomoc zavolala další dva kolegy, kteří se nám to snažili vysvětlit (snaha byla), já nadšená a cesta byla pro mě jasná (plány Ady: zámek, radnice, památky… Plány Verči: potřebuju tu láhev, jako památku chápej). Cesta do toho slavného obchodu trvala plus minus 1,5 hod s tím, že jsme bloudily, telefon se mi vybil, láhev stála DARDU (kvůli Ady velkým písmem) a já si jí nekoupila (promiň Adu). Nakonec se vyčasilo a my jsme vyrazily na vyhlídku (kde chudák Adu zjistila, že má vlastně strach z výšek), zámek a do parku.

Na zámku bylo několik pávů (ze kterých jsem měla celkem respekt), Ada je neustále chtěla vyburcovat do aktivity, aby jí ukázali paví očka (a prdlačky). Ještě se mi nikdy nestalo, že bychom si z výletu neodnesly i nějakou tu vtipnou historku. Tady byla také jedna! Při vstupu do zámku jsme procházely podloubím, kde měli ptáčci evidentně hnízda a poletovali dost nízko (považovala jsem je za netopýry), vyslala jsem proto Adu (která je o hlavu menší než já, za to odvážnější!), aby šla jako první a jistila (schovávala se) jí zezadu. Nebudu dále popisovat, jak jsme vypadaly, když jsme se tam rozpištěly na celé kolo a probíhaly podloubím jako cvoci.

Tohle jsou přesně ty důvody, proč by měl člověk cestovat, ať už jen do Pardubic nebo kamkoli jinam, ty zážitky Vám zůstanou na věky věků (a oblečení nebo tapioka Vám tohle nikdy nedá). Jediné (a vlastně to nejdůležitější), co potřebujete, je mít parťáka, který Vás zná, se kterým si rozumíte, který chápe Vaše fórky, kterému nemusíte nic říkat, a přesně ví, který se s Vámi směje i v těch nejvíc prekérních situacích, prostě potřebujete spřízněnou duši jakou je Ada pro mě. Jasně, že nejsou dny vždycky růžové, ale je to můj parťák už víc jak 10 let a já bych NEměnila!!!

Díky Adu.

Ponaučení z výletu:

Vždy se oblékni raději víc než míň

Když vidíš, že venku prší, vezmi si deštník

Když vidíš, že je venku zima, nekupuj si ledovou limču

Šetři si baterku, když chceš fotit

P.S.: tak schválně, kolikrát se v odstavci objevila Ada?

P.S.1: chtěla bych si pořídit foťák (nebo pořádný telefon s foťákem), máte někdo tip?

P.S.2: děkujme Adi, že se jí nevybil telefon jako mně, takže je to zdokumentováno!

P.S.3: do Pardubic jedině za hezkého počasí.

P.S.4: už poslední, víte, jaké bylo počasí po mém návratu v Praze? Můžete hádat.

Vaše milovnice Plameňáků V.