Jaký by to bylo?

Protože proč ne. Proč nenapsat článek jen tak o ničem? Protože proč ne.

Neděle ve stylu "nevylezu z postele", protože proč ne. Znáš to Ty, znám to Já (narcis víš jak), známe to všichni. Jenom se válet a představovat si, jaký by to bylo kdyby měl víkend tři, čtyři, pět, šest? To už je moc, okej, tak alespoň ty tři dny sakra. Jaký by to bylo jen tak ráno vstát, projít se někam do kavárny, číst si, cestovat a jen tak žít bez toho slovíčka muset něco, někde, v devět, budeš tam 8 hodin a pak domů, protože prostě peníze potřebuješ, kdo zaplatí nájem, jídlo, ty hadry narvané ve skříni? Prostě musíš a tečka. Jaký by to bylo vyhrát ve sportce a přijít do práce s tím, že teda konec, žádných posraných 8 hodin, sbohem a šáteček. Příjemná představa. Jaký by to bylo žít bez těch svázaných rukou  něco muset? Prostě jen tak být, neplánovat den ode dne (maximálně kavárny další den). Jaký by to bylo, kdybychom měli možnost pracovat po kavárnách a plánovat si svou pracovní dobu dle svých představ a možností - bude krásně, tak si máknu tři hodinky a vypadnu někam ven na sluníčko, dneska se mi nechce ani vylézt z postele, tak si prostě nemáknu. Jaký by to bylo mít homeoffice každej den a sedět v létě na terase, pohoda, kafíčko, snídaně (miluju snídaně). Jaký by to bylo nemuset chodit někam jen kvůli těm penězům? Jaký by to bylo vydělávat něčím, co Tě baví? Jaký by to bylo, kdyby Ti na účet měsíčně chodily peníze na jídlo, nájem, cestování a kavárny, jen tak? Jaký by to bylo tenhle den někdy zažít? Jaký by to byl život? Krásnej.

Jo zejtra je vlastně pondělí. Takže šup nanovo a jedem pěkně, nikdo nevybočovat z řady! Čím větší stereotyp, tím větší borec seš! Pěkně se zařadit v metru doprava (a schválně budu někomu blokovat cestu! Natruc) a tvářit se co nejvíc otráveně, protože je pondělí a protože prostě chci. 

Úterý. Začínám se smiřovat s tím, že si na víkend ještě počkám, ale už to aspoň není pondělisko. Opět se zařadím do lajny, nahodím výraz a jedeme dál.

Středa. Malá naděje na to, že jsem v půlce týdne a je přede mnou už jen čtvrtek, kterej prostě zkousnu. Zařadíme se, správně, hlavně nevybočit, drž se tý lajny.

Čtvrtek. To dáš, zejtra je už páteček ňuňu. Nahozen o chlup lepší výraz. Lidé v očekávání, už se to blíží, ještě den a máme to za sebou!

Pátek. Splněno, vyřízeno, sbohem a šáteček víkend je přede mnou. Nahodit výraz a razit si to domů (nejlépe se ciderem nebo tapiokou). A budu vyspávat.

Sobota. Sedm hodin ráno. Nemůžu spát. Jsem svěží. Proč nejsem takhle svěží v týdnu? Protože prostě nejsi Veroniko, bez debat.

Neděle. Ráno depka z toho, že musím do práce. Po pár vteřinách uvědomění si, že je teda ještě neděle a nemusím (zase to slovo podělaný) do práce, takže vyspávat co to jde a zaspat to všechno. Pyžamovej den, připravování se na zítřejší lajnu (lajnu jako lajnu v metru ne lajnu jako lajnu jo) v metru. Smíření. 

Jedno takové moudro závěrem: v týdnu, kdy chodíme do práce je nejhezčí počasí, o víkendu to stojí za ho..(v)..uby. Protože to tak prostě je, smiř se s tím. Stejný případ, jako když si vezmeš deštník a ono nezaprší.

Tak zejtra se potkáme na lajně v metru! A nezapomeňte na svůj výraz. Hlavně nevybočovat jo.

P.S.: Kafčo je kámoš.