Lesní lišky a další znepokojivé příběhy

Finské podivno Vás pohltí a nepustí, dokud neuvěříte, že něco takového skutečně existuje.

Tahle kniha si zaslouží čestné místo vedle povídek mého milovaného Edgara Allana Poeho a Franze Kafky (a to nejen kvůli své obálce). Nejde jinak, jelikož mám pocit, že jí už z ruky nedám a budu jí číst stále dokola (nevím mamuš, jestli budu schopná Ti něco takového půjčit).

Knížka obsahuje celkem 7 povídek finské fantastické literatury, která je skutečně fantastická! Za sebe mohu říct, že se mi nelíbila pouze jedna povídka, která byla dle mého trošku slabší, ostatní byly to nejlepší za poslední dobu. Asi mám šťastnou ruku na knihy, protože tahle mě naprosto nadchla, každá povídka měla svoje kouzlo a svůj skutečně originální příběh.

Nejvíc mě zaujal Gordonův příběh, který mě svou originalitou a symbolikou v textu naprosto ochromil. Ve fantazii autorů se skutečně meze nekladou. 

Vždy, když dočtete jednu z povídek, máte pocit, že nic lepšího už nepřijde. Ale přijde, věřte mi. Čím blíže jste konci, tím více si nejste jisti, která z povídek to u Vás vyhraje, jelikož každá Vás svým způsobem dostane originalitou a fantazií autorů (to už jsem asi zmiňovala že?). Tu mají skutečné jedinečnou.

Všechny povídky jsou zastoupeny různými tématy a žánry finské fantastiky a vystihují její specifické rysy. Kniha je tenoučká a psaná čtivou formou, tak si připravte pořádné zásoby na Vaše oblíbené čtecí místečko, jelikož se z něj nějakou dobu nedostanete.

Nebudu tentokrát vkládat ukázky, jelikož si myslím, že by Vám to pak pokazilo radost a překvapení :-).

Knihu doporučuji jako ideální podzimně/zimní čtivo, venku sychravo, doma teplá deka, kafe a vytahaný svetr, komfort zaručen 13 z 10 plameňáků.

Ať už jste milovníci finské literatury nebo právě objevujete její kouzlo, tak se rozhodně nemusíte bát, že šlápnete vedle. Finové moc dobře vědí, jak napsat neskutečné a nezapomenutelné dílo, kterého budete plní. A na dlouhou dobu.

P.S.: recenze napsána 1:13 a.m. nedělního času. Veronika plná dojmů, neschopná zamhouřit oka.

Minimalismus

Jaké to asi je, když se jedna známá blogerka chce vydat vlastní cestou, aniž by byla někomu nástrojem k propagaci?

Kniha Od Martiny Bechyňové (vlastnící blog theblonduniverse) mě nakopla, dodala mi odvahu a pomohla mi uvědomit si některé věci, které dělám zbytečně. Dle mého názoru je to velmi inspirativní kniha od mladé slečny, začínající spisovatelky, která má svou hlavu a pozitivní pohled na svět. 

Vždy ráda podpořím české autory, začínající umělce a inspirativní lidi, které jen tak něco nezastraší.

Na tuhle slečnu jsem narazila náhodou na Instagramu a natolik mě zaujala, že jsem si řekla, proč jí nepodpořit v tom, co dělá. Myslím, že by se takoví umělci měli podporovat, aby měl každý z nás možnost dělat to, co chce on, a ne ostatní.

Líbilo se mi, že čtenáři sdělila svůj příběh, takže jste díky tomu měli možnost nahlédnout do skrytu její duše. A uvědomit si, že i přes těžké chvíle se vždycky můžete odrazit ode dna a vystoupat nahoru do výšin. Oceňuji také to, že se vzdala materialismu poskytovaného mnohými společnostmi "jako spolupráci" a včas si uvědomila, že to asi není ta pravá cesta pro ni.

I přesto, že mohla být ještě známější a slavnější, měla nabídky velkých firem, spousty spoluprací, rozhodla se "nezaprodat" se za každou cenu a nebýt loutkou. Cením si takových lidí s charakterem a nastavenými hodnotami, cením si lidí s vlastním názorem, kteří se nebojí jít si za svým (ne přes mrtvoly) a nenechat se zastrašit ostatními.

Několik ukázek, které mě zaujaly:

"Osobně tedy neberu minimalismus jako omezení svých životních nároků na absolutní minimum. Když bych to expresně shrnula, tak se díky tomu dostanete do stavu, kdy máte ve svém okruhu jen ty nejlepší věci, jen ty nejlepší lidi a samozřejmě i ty nejlepší myšlenky"

"Zkrátka a dobře, neustále se ohlížíme na ostatní a následkem toho občas potlačujeme sami sebe. Jsme individuální osobnosti, každý máme jiné sny, hodnoty a cíle, a nejsou zde žádná měřítka, podle kterých byste se měli chovat. Proto je blbost, aby Vám někdo diktoval, jak máte žít. A je ještě větší blbost přemýšlet, co a jak udělat, abyste se někomu zavděčili. Zavděčte se sobě!"

"Jde o to, že se musíme opravdu a zcela upřímně od srdce vykašlat na to, co si kdo myslí. Lidé budou mluvit vždycky. Budou o Vás mluvit, pokud dosáhnete úspěchu a budou o Vás mluvit i v případě, kdy se stáhnete do ústraní a rozhodnete se žít svědomitě a klidně ve svém baráčku s malou zahrádkou. Ostatní budou mluvit, ať uděláte, či neuděláte cokoli."

"Opravdu upřímně v sebe věřte, nebojte se vycházet s kůží na trh, vnášet do světa nové nápady a být stoprocentně sami sebou."

Marti, díky za tuhle knížku, myslím, že bych si jí měla v některých situacích omlátit o hlavu, abych si to všechno líp uvědomila a hlavně zapamatovala! Snad budu mít někdy koule jako Ty!

A proto skáču

"Nádherná kniha, u které si uvědomíte hodnoty všedního života"

Tahle kniha je skutečně skvost a to nejen po vnější stránce, ale i po obsahové. Upřímně jsem nečekala, že mě tak vezme za srdce a že si tolik věcí uvědomím. Každý odstavec jsem četla i několikrát po sobě a nevěřícně při tom kroutila hlavou. Jak tohle mohl napsat 13-ti letý chlapec?

Už po samotné předmluvě v podobě Davida Mitchella (který má autistické dítě) je Vám smutno a nutí Vás to přemýšlet, proč jsou některé věci tak, jak jsou. A na co si vlastně stěžujeme? Po přečtení několika odpovědí chlapce, máte chuť ho v duchu obejmout, aby se necítil tak opuštěně a odstrčeně od lidí. Přitom má ten malý chlapec tak nádherně "barvitý" pohled na svět, plný lásky, pochopení, nadějí a snahy prosadit se ve světě stejně jako my ostatní.

O čem je tato kniha?


Tato kniha je napsána formou otázek (vypravěče) a odpovědí 13-ti letého chlapce trpící autismem. Chlapec trpí tak silnou formou autismu, že nedokáže mluvit a dorozumívá se pomocí abecední tabulky, díky které odpověděl na 58 otázek. 

Je opravdu neskutečné, jak barvitě vše líčí ve svých 13-ti letech. S každou stránkou nevěřícně kroutíte hlavou a říkáte si, jak těžké to vlastně v životě oproti nám má a jak mu to moc neulehčujeme.

Dokážete si vůbec představit, jak by vypadal Váš každodenní život, kdybyste nedokázali mluvit? Nejenže byste si najednou nedokázali povídat s přáteli, ale ani byste neuměli vysvětlit, že jste hladoví nebo unavení, nebo že Vás něco bolí.

Zkuste si představit, že Vás spolu se schopností komunikovat zničehonic opustí i mechanismus korigující Vaše myšlenky. Normálně si jeho přítomnost neuvědomujete, ale teď, když je pryč, Vám zpětně dojde, že celou dobu řídil Vaše myšlenkové procesy. A najednou si připadáte, jako by se protrhla přehrada.

U některých odpovědí chlapce se Vám bude chtít skutečně plakat (alespoň mně se fakt chtělo) a je Vám líto, že je to tak, jak to je. Na druhou stranu víte, že ho "ten nahoře" obdařil neskutečnou schopností vše barvitě vylíčit a popsat.

Tato kniha přináší důkaz, že mysl uvězněná ve zdánlivě bezmocném autistickém těle je stejně zvídavá, rafinovaná a složitá jako ta Vaše, moje či kohokoliv jiného.


Několik úryvků
  • Tři znaky, kterými japonština označuje autismus, znamenají sám/sebe - zavřít - nemoc
  • "Myslím, že opravdová laskavost a soucit spočívají v tom, že se snažíme nezranit důstojnost druhých"
  • "Ale v duchu si hrozně přejeme, abyste nám rozuměli. Vždyť my v zásadě cítíme úplně to samé co vy"
  • "Každý člověk má své trápení a musí s ním žít, takže ani ty nesmíš polevit"
  • "Nesuďte nás prosím podle vnějšku. Nevím, proč nemůžeme mluvit. Není to tím, že nechceme, prostě to nejde, což nás vážně trápí. Sami s tím ovšem nic nezmůžeme"
  • "Lidé, kteří neustále upírají zraky na vzdálenou horu, si nevšimnou krásy pampelišky, která jim kvete u nohou. A lidé, kteří se dívají na pampelišku, zase nevidí krásu zeleně bující na hoře"
  • "I my chceme růst"
  • "Možná se to na první pohled nezdá, ale my lidé s autismem cítíme, že nám naše tělo nepatří"
  • "Ze všeho nejvíc nás mrzí, když jsou kvůli nám smutní jiní. Pocit, že jsou kvůli nám nešťastní lidé z našeho okolí, je k nevydržení"
Chtějí být lidé s autismem normální?
Kdyby teď někdo objevil lék na autismus, dost možná bych si vybral zůstat tak, jak jsem. A proč? Protože jsem pochopil, že se všichni musíme snažit a radovat se ze života, ať už jsme postižení, nebo ne.

V každé jeho odpovědi mám podtrženo několik vět, čtu je neustále dokola a nechce se mi věřit, že něco tak úchvatného napsal malý kluk. Víc takových knih do pohledu duše těchto lidí. Nedokážu ani slovy popsat, jak mě tahle kniha zasáhla, otevřela mi oči a donutila mě vážit si každodenních maličkostí.

Rozhodně jsem nečetla naposled!

Spouštěč

"Kniha, u které Vám půjde mráz po zádech"

Tohle je rozhodně nejlepší horor/psychothriller, jaký jsem kdy četla. Fakt! Je domyšlený od začátku až do konce, autor si s Vámi hezky hraje a vy máte pocit, že už asi víte, kdo a co za to může. A ono kulový. 

Wulf Dorn je pro mě naprostý borec a jak sám zmiňuje v knize "příběhu se občas musí přinést oběť, má-li být opravdu dobrý", naprostý souhlas Wulfíku, myslím, že si to vypiloval do největšího detailu. Napsat psychothriller, při kterém se bojíte i vytáhnout nohy z postele (natož jít na záchod), to si zaslouží potlesk. Oceňuji autory, kteří Vás dokáží takhle vystrašit jen za pomoci psychologie. Manipulují s Vámi, a když už si myslíte, že jste je prokoukli, tak udeří a vyrazí Vám dech.

Z téhle knihy jsem skutečně nadšená a od radosti jsem si musela koupit další dvě knihy od Wulfíka, protože by byla škoda si je nepřečíst.

A o čempak je Wulfovo dílo?

Je o Ellen, která je psychiatrička a má na starost zneužívanou pacientku, která tvrdí, že jí pronásleduje Černý muž. Pacientka ze dne na den zmizí a nikdo, kromě Ellen o ní nic neví. Ellen se rozhodne jí vypátrat, to však ještě netuší, že se sama stane obětí Černého muže. Vypukne velký boj plný strachu a paranoie. Kdo je vlastně Černý muž? Je to její přítel, kolega v práci? Nebo je to někdo jiný?

Vzhledem k tomu, že Ellen netuší, jak se její pacientka jmenuje, nedokáže jí pomoct ani policie. V jednom kuse se děj i podezřelí ze strany Ellen mění a vy netušíte jak to všechno dopadne a co se stalo s tou pacientkou. Kde mohla zmizet? A jakto, že o ní nikdo jiný nevěděl?

Co bylo tím spouštěčem, že se tohle všechno stalo? A je skutečně Ellenin přítel na dovolené s kamarádem?

Kniha je velice čtivá a můžu Vám zaručit, že se od ní neodtrhnete ani na minutu a budete chtít vědět, jak to celé dopadne a co se sakra stalo. Ta nejistota je u tohoto díla to nejlepší, protože si vždy řeknete: "Aha, tak já už vím, jak to celé je" a na další straně jste zase vedle jak ta jedle a skláníte se s každou stránkou nad autorem.

Kdo se bojí Černého muže?
Nikdo?
Ale co když přijde?
No tak mu utečeme!

Muž jménem Ove

"Román o lásce, pořádném nářadí a o tom, proč je důležité jezdit Saabem"

Byla jsem skeptická. Ano byla. A to byla chyba! Dejte Ovemu šanci, aby Vás rozesmál a rozplakal, věřte mi, že toho nebudete litovat.

Přiznám se, že "oddechovkám" příliš neholduji a nefandím, ovšem tohle, klobouk dolů Fredrikovi Backmanovi, který Vás dokáže v jedné minutě rozesmát a v další rozbrečet jako želvu, které ani kapesníky nestačí. A navíc je pan spisovatel fešák (to bylo trošku mimo mísu, ano).

A o čem tahle kniha vlastně je? 

Ove je 59 letý brůča, kterého ho už život bez své drahé polovičky nebaví a chce spáchat sebevraždu. To ovšem netuší, kdo a co se mu nastěhuje vedle/do jeho domu. Z velkého bručouna, který Vás začátkem knihy hrozně štve a říkáte si, proč je ksakru takový protiva! Se v průběhu knihy stane dobrák od kosti, který to hold v životě neměl jednoduché a přišel i o svou jedinou spřízněnou duši. A zaboha se mu nedaří se zabít.

Postupně máte Oveho víc a víc radši a to nejen proto, že je to muž, který víc koná, než mluví, ale že je to muž, který svou ženu miluje víc, než svůj život. 

V momentě, kdy se do Oveho čtvrti přistěhuje temperamentní žena jménem Parvaneh, převrátí mu jeho život vzhůru nohama a Ove nemá ani čas se v klidu zabít. Dalším významným momentem je kočičák bez půlky ocasu a ucha, který se stane Ovemu parťákem a ten je najednou i přes svůj počáteční odpor rád, že má společnost. 

A ano Ove, nakonec se skutečně staneš expertem na "renovaci koček".

I přes Oveho počáteční nevrlost vůči Parvaneh Ove zjístí, že vlastně "není až tak nemožná" a že je vlastně jako dcera, kterou nikdy neměl.

V knize je tolik vtipných a zároveň tolik k zamyšlení hodných spojení, že se s Vámi musím o několik z nich podělit (a třeba Vás i nalákat):
  • Na otázku, proč musí být pořád tak příšerně šťastná, mu odpověděla, že i jeden sluneční paprsek může prostoupit mnoho tmy
  • Chlapa dělají činy, ne slova
  • Kdyby se ho někdo zeptal, řekl by, že dokud nepotkal Sonju, nežil. A poté, co odešla, taky ne.
  • Kocour seděl v kuchyni a tvářil se, jako by mu Ove dlužil peníze. Ove na kocoura na oplátku hleděl, jako by mu před chvílí zazvonil u dveří s biblí v podpaží a vyptával se ho, zda je připraven vpustit Ježíše do svého života.
  • "Já nejsem firma na renovaci koček", ujistil Ove kocoura.
  • Pokoušel se Sonju přesvědčit, aby nedávala žebrákům na ulici peníze, protože si za to beztak nakoupí kořalku. Nepřestala s tím. "Můžou si s penězi dělat, co budou chtít" řekla. "Ove, požehnaný není ten, kdo bere, ale kdo dává".
  • Každý člověk musí vědět, za co bojuje.
  • V domě bylo hrobové ticho. Všichni spali. Vtom mu došlo, že výstřel pravděpodobně probudí kocoura. Tu potvoru tím vyděsí k smrti. Drahnou chvíli to promýšlel, až položil pušku na zem a odešel do kuchyně pustit rádio. Myslel si, že až rána probudí kocoura a on pak uslyší rádio, dost možná ho napadne, že je to jen jedna z těch moderních písniček.
  • Měl to být den Oveho smrti. A zatím to byl předvečer rána, kdy se probudil a měl doma nakvartýrovanýho nejen kocoura, ale ještě teplouše.
  • "Má příliš velké srdce" oznámí neomaleně lékař. Parvaneh se na něj dlouze zadívá. A pak si nanejvýš zkoumavě prohlíží Oveho. Opět se podívá na lékaře, skoro jako když čeká, že lékař každou chvíli roztáhne ruce, uvolní překřížené prsty a vykřikne: "žertuju!" Protože to ale neudělal, propukne Parvaneh v smích. "Vidíte, co musím snášet?" unaveně zavrčí Ove na lékaře a zdvihne oči v sloup.
  • "To já tady, krucinál, umírám!" nale se namítá Ove. Parvaneh přikývne a vřele se na lékaře usměje. "To je všechno?" Lékař rezignovaně zavře desky s dokumenty. "Pokud bude brát medikamenty, můžeme to udržet pod kontrolou". Parvaneh na něj odmítavě mávne rukou. "Tak to si nemusíte dělat starosti. Ove je totiž na umírání strašlivě neschopný!" 
  • "Kocour dostane dvakrát za den plechovku tuňáka a nerad kadí u cizích doma. Respektuj to"
Ove Vás skutečně chytne za srdíčko. Ať jste tvrďáci nebo nejste, dejte mu šanci.

Rybí

A mám po dovolené, týden utekl jako voda a já si to užila do posledního dne, který jsem strávila pětihodinovou cestou vlakem z Ostravy (ne, tohle není obvyklá délka spoje, ale prostě se zadařilo). Něco Vám povím, ty dny na chalupě, na horách a v lese, to byla prostě slast pro duši. Mou jedinou starostí byly houby v lese, švestky na stromě a jablka do moštu. Na chalupě to není žádná flákačka, ale pořádná makačka (a taky dřímka).

Celé dětství jsem strávila na chalupě v Rybím a vždycky jsem se tam těšila. Vždycky. Nedokážu ani slovy vyjádřit vztah, který k tomu místu mám. Jenom při pomyšlení se mě jímá (to je slovo co) nostalgie a horda vzpomínek. Ale nikdy by nebylo tohoto místa nebýt mých úžasných (pra)rodičů, slovíčko "pra" dávám do závorky, protože takový vztah, jaký mám já se svými (pra)rodiči to slovíčko "pra" prostě nepotřebuje. Jsou to moji největší parťáci a šviháci lázeňští, které bych za nic na světě nevyměnila a kdybych si mohla vybrat jediné místo, tak by to bylo Rybí s nimi. Jsem hrozně vděčná za to, že je mám a že jsou právě takoví, jací jsou. 

Poznávací znamení mého Dědy a mé Babi:
  • pracující důchodce, tvrdící, že letos už se na to fakt vykašle (nevykašle, věřte mi)
  • milovník kávy - čím víc, tím líp. Dědy při příjezdu na parkoviště "za těch 80 Kč za parkovné byste tady měli podávat i kávu", "máte tady nějakou větší kávu?"
  • Řekl někdo zákusek? Ke kávě přece musí být něco sladkého!
  • Kmín. Dala jsi tam kmín? Je tam dost kmínu? 
  • Nepodáme si sportku? Napiš mi čísla Verun, Věruš (babička), řekni mi tři čísla. Verun, zjisti mi, jaké byly dneska čísla. Vždyť sis nepodal ticket. To nevadí, já jen, abych věděl, jaké byly čísla. 2, 5, 9, 12,.... Po několika vteřinách "jaké, že byly ty čísla?" 2, 5, 9, 12... Aha a jaké bylo číslo po té 5? Tohle trvalo asi dalších pět minut, načež se Babi rozčílila a čísla mu nadiktovala zpaměti. A bylo ticho.
  • Věruš, budeme vařit (=vařit bude babička) brambory nebo rýži? Babi: "rýži" Dědy: "A nebudou lepší brambory?"
  • Musím do terénu (=projít obchody, v dějinách lidstva byste nenašli jediného muže, který tak rád obchází obchody - Kaufland, Albert, Billa...)
  • Všude samé obchody "Sale" (dědy a jeho perfektní AJ v podobě výslovnosti "noutbuk")
  • Verun, chceš donést colu? Ne, dám si vodu. Dědy: "Vodu, copak jsem kráva, copak jsem se jí už dostatečně nenapil v dětství?" 
  • Verun, znáš krysu šukaru? Ne, já znám Doňu Plentu.
  • Prdel si to přebere.
  • Dědy, zapneš prosím rádio (v autě)? "Vždyť si vykládáme" Verča "teďka si nevykládáme" Dědy zapne rádio a po pěti minutách ho opět vypne. Je to marný.
  • Tento rok už toho tolik nepeču (Babi v hlavní roli každoročně). A ejhle. 
  • Věruš půjdem tam a pak tam. Babi: "neorganizuj mi život". A tak jsme šli na Radhošť.
Těch historek by vystačilo na jednu knihu. Možná dvě. Můžu Vám zaručit, že se s nimi člověk NIKDY nenudí. Nevím, čím to je, že si s nimi tak rozumím, tolik se nasměju a tolik si ty dny s nimi užívám a vždycky se tak těším, co nového se stane. Oni jsou pro mě jedinou nadějí, že někomu skutečně manželství vydrží, v dobrém i ve zlém. A že nejsou ty dny jen růžové a veselé. Nikdy jsem nelitovala a nebudu litovat minuty strávené s nimi.

 Děkuju Šviháci moji lázeňští za všechny ty dny strávené v Rybím.

P.S.: Ochutnávka fotek nesmí chybět.
Rybí

Rybí

Rybí


Hledej Mojušu.

Jonášův "psycho" pohled





Moji Šviháci



Hérečka.


Používá technologii služby Blogger.