Playground

"Nesmíme se času bát, říkala si v duchu. Musíme ho milovat, objímat ho. Je to právě běh času, co potvrzuje, že žijeme. Dokud stárneme, je v nás opravdový život. Čas nás nezavádí blíž k smrti - čas nás od smrti drží dál."

Tahle recenze je pro mně vskutku oříšek, ne proto, že by kniha nebyla dobrá, ale ona byla sakra dobrá! Přiznám se, že prvních šedesát stránek jsem měla trošku obavy, co z toho vzejde, ale opak byl pravdou. Děj nabral spád a já nemohla ani mrknout, napít se, zajít se vyčůrat nebo upéct štrůdl (který jsem pak zdárně upekla, s knížkou před troubou). 

Vůbec jsem se od ní nemohla odtrhnout, stále se něco "dělo", nedokázala jsem uvěřit tomu, že mě může kniha pohltit a obmotat si mě kolem svých stránek takovým způsobem, jako to dokázala tato kniha od Larse Keplera (pod pseudonymem je to manželská dvojice, která umí sakra dobře psát). Abych ještě vystihla své emoce u této knihy, otáčíte stránky takovou rychlostí, s takovými nervy (a já měla nervy jako špagáty, už jsem nevěděla, jak si sednout/lehnout) a pohlcením, že ani nevnímáte čas a realitu kolem sebe, chcete vědět jak to dopadne (i za cenu trošku spáleného štrůdlu). Spánek? To u této knihy nehrozí, věřte mi, že nepůjdete spát do doby, dokud to nepřečtete, to Vám zaručuji.

A o čempak je tato kniha?

Už samotná obálka ve Vás vyvolává jisté emoce, které pak ještě samotný příběh knihy umocní (u mně bylo umocněno přímou úměrou ke spálenému štrůdlu).

Kniha pojednává o ženě jménem Jasmin Pascalová-Andersonová, která má hodnost poručíka švédské armády. Během mise NATO se ocitne v boji a přijde o dva ze svých mužů a sama je těžce zraněna. Na celou minutu a čtyřicet vteřin se jí zastaví srdce a ona se ocitá v přístavním městě, které představuje přechod mezi životem a smrtí. Po probuzení líčí své zážitky z města, krutý systém a nespravedlnost, která tam panuje. Sama je z toho zmatená a rozrušená, odejde z armády a začne se léčit z posttraumatického stresového syndromu.

Po tom, co si dá život opět do pořádku a začne pracovat jako sekretářka, se jí stane autonehoda, při které zemře její matka a její syn je vážně zraněn. Opět se ocitá v přístavním městě, které je plné násilí a krutosti, seznámí se tam s mužem, který jí pomůže dostat se zpátky do života a díky kterému se dozví více o tomto světě. Když se vrátí, je ještě více zmatenější než byla předtím. V momentě, kdy se dozví, že musí jejího teprve pětiletého syna operovat a zastavit mu na několik minut srdce, ví, že ho v tom nemůže nechat samotného. Přístav je příliš nebezpečné místo pro tak malého chlapce, a nejnebezpečnější je hřiště... Navrátí se oba zpátky do života nebo budou navždy uzavřeni ve světě mezi životem a smrtí? Nechte se překvapit.

Při čtení a po přečtení Vám půjde mráz po zádech, budete žasnout nad fantazií autorů, propracovaností knihy do nejmenšího detailu, jako byste tam s Jasmin a jejím synem skutečně byli (viz moje nervy jako špagáty). Napsat knihu, u které si samými nervy ještě více koušete nehty (což je mimochodem můj příšerný a dlouhotrvající zlozvyk, fujtajbl), spořádáte ještě více kyselých pásků, vypijete daleko více kafe a naučíte trpělivosti svému močovému měchýři, jo, tohle za to stojí.

Eda (tvář tohoto blogu=made by Ikea) se trošku zlobí a žárlí, že jsem skoro celou sobotu prožila s touto autorskou dvojicí a ne s ním. Jdu to žehlit (třeba tím štrůdlem, který je mimochodem epesní). A Vám přeju krásnou neděli a počteníčko!

Za recenzní výtisk bych chtěla poděkovat e-shopu dobré knihy, kde si mimochodem můžete zakoupit tuhle i spoooustu dalších knih, které jsou za hubičku. Takže pokud hledáte ideálního parťáka na podzim, mrkněte a určitě neprohloupíte ;-)